Poslední výkřik

Název: Poslední výkřik

Originální název: One Last Scream

Autor: Kevin O´Brien
Žánr: Detektivka

Rok vydání: 2012
Rok vydání originálu: 2008
Nakladatelství: Baronet
Počet stran: 472

Moje první a zároveň předposlední šuplíková "recenze". Přečteno a napsáno kdysi dávno.

Amelia Faradayová byla ve čtyřech letech adoptovaná a do té doby nemá žádné vzpomínky. Její adoptivní rodiče si s ní užili své, protože Amelia od dětství trpěla fantómovými bolestmi, které začala někdy během puberty řešit alkoholem. Aspoň se neopíjela bezdůvodně. Kvůli tomu začala navštěvovat řadu psychologů, které střídala jako ponožky, až se jí nakonec zalíbila sympatická Karen Carlisleová. K té se dostala nedlouho potom, co se její bratr Collin utopil. Z neznámého důvodu má Amelia, která začala trpět výpadky paměti, dojem, že bratra zabila, nic si však z toho dne nepamatuje. A aby toho nebylo málo, začíná mít pocit, že chce něco provést i svým adoptivním rodičům a tetě Ině. A to je teprve začátek.

Amelii je v současnosti devatenáct, má dlouhé tmavé kudrnaté vlasy a je strašně hezká. Akorát psychicky na tom není zrovna nejlíp. Trpí výpadky paměti a zdají se jí podivné sny, takže se snaží to vyřešit alkoholem. Její terapeutka Karen, mladá sympatická žena, se jí s tím snaží všelijak pomoct a dobrat se vysvětlení, proč se to Amelii všechno děje. I Karen má však spoustu svých starostí, počínaje otcem s Alzhaimerovou chorobou a konče neustálou samotou. Ameliiny rodiče se v knize moc nevyskytují, seznámíme se ale se sympaťákem strejdou Georgem, který se s Karen snaží Amelii pomoct a přijít na kloub spoustě věcí týkajících se nejen Ameliiny současnosti, ale i minulosti. Postav se v knize vyskytuje spousta, ale tyhle jsou nejdůležitější.

Hlavní dějovou linku tvoří příběh Amelie a všechno, co se kolem ní v současnosti děje. To sledujeme nejen prostřednictvím Amelie, ale i z pohledu Karen a George. Vše, co dělají, s ní vlastně souvisí. Na několika místech je toto vyprávění přerušeno scénami z minulosti, při kterých docházelo k únosům mladých žen. Ano, správně, i tohle bude s Amélií nějak souviset. Tyto scény jsou odděleny jak graficky, tak jsou nadepsány místem a datem, takže se stále celkem dobře orientujete v místě i čase. Mimo to se ještě v knize objevují různé vzpomínky na minulost, ať už v podání vyprávění některé z postav (jsou tedy odděleny uvozovkami), nebo prostě nějak vysvětlují nově zjištěné skutečnosti a říkají vám, jak k tomu vlastně došlo a proč to tak je. Tyto pohledy do minulosti jsou odděleny graficky, a když ne, je z kontextu dobře poznat, že jste se přesunuli v čase.

Celá knížka je psaná srozumitelně a neobsahuje žádná krkolomná souvětí, takže se čte dobře. Jediné, co mi při čtení vadilo, byly občasné změny stylu písma přímo v textu (například když byl v textu uveden nějaký nápis, důležitý název nebo pokud se jednalo o nějaký vzkaz). Nejen že bylo písmo pro zvýraznění tučné, byl i měněn font. Místy mi to připomínalo styl psaní učebnic, brr.

A pak je tu ještě jedna věc, která mi dojem z knížky tak trochu zkazila. Pokud už máte nějaké ty detektivky a thrillery za sebou, nebude vám moc dlouho trvat, než přijdete na to, o co vlastně jde. Mně to došlo kolem strany sto a přála jsem si, aby mě autor převezl a pointa spočívala v něčem jiném. Nespočívala. Takže, když od strany 100 tušíte, kde je zakopaný pes, a kolem strany 250 vám to nepřímo potvrdí i autor, zbývá jen jedna otázka: Proč má ta knížka skoro 500 stran?! Stránky sice ubíhají celkem rychle, ale necítíte takové to napětí, protože prostě víte, kdo to má všechno na svědomí. Pokud vám to nedojde, o čemž pochybuji, je to i s většinou souvislostí odhaleno už mnoho stran před koncem, takže pak už jen čekáte a vlastně nevíte na co. Nutno říct, že je celkem obdivuhodné, že se autor do všech těch souvislostí nezamotal a dokázal je srozumitelně vysvětlit i čtenáři, bez nějakých větších chyb a nedomyšleností. Ve finále to zkrátka mělo hlavu i patu. Ale kratší to být stejně mohlo. Za mě dvě a půl hvězdičky z pěti.