Jeden za druhým

 
Název: Jeden za druhým

Originální název: One by One
Série: Robert Hunter #5
Autor: Chris Carter
Překlad: Jana Pacnerová
Žánr: Thriller
Rok vydání: 2015
Rok vydání originálu: 2013
Nakladatelství: BB art
Počet stran: 344

Miluju Chrise Cartera! Samozřejmě jen jako spisovatele! Jeho knížky jsou na mém chci-si-přečíst seznamu úplně nejvýš, takže jakmile se k nim dostanu, mají přednost před vším. Jako jedny z mála mají tu výhodu, že si je jako novinky pořídím a ještě je také jako novinky stihnu přečíst. Ostatní většinou takové štěstí nemají - i když si je jako novinky pořídím, tak než se k nim dostanu.. Dost řečí.

V LA opět řádí brutální vrah. Tentokrát před zabitím člověka volá Robertu Hunterovi a nechává ho v přímém přenosu přes internet sledovat, jak člověk umírá. Zdá se, že neexistuje způsob, jak vraha vysledovat a zastavit. Jako by byl vždy o něco napřed. Kdo vyhraje tentokrát? Vrah, nebo Robert?

Nejprve krátká seznamka pro ty, kteří ještě neměli tu čest číst něco od Chrise Cartera.
Robert Hunter je detektiv losangeleské Divize loupeží a vražd. Pracuje na oddělení UN, speciálním oddělení pro ultranásilné zločiny. Je to tak trochu superpolicajt. Je výjimečně inteligentní, jeho IQ značně přesahuje průměr a v letech, kdy průměrný člověk začíná studovat na vysoké, on studia dokončoval. Jeho absolventská práce se používá jako učebnice pro policajty. Díky policejní škole a diplomu z psychologie se hned dostal k policii a rychle si udělal kariéru. Navíc je to pohledný urostlý chlap s vymakanou postavou. A je sympatický a vtipný. A svobodný. A já ho fakt žeru.
Parťáka při vyšetřování mu dělá Carlos Garcia. I když je to taky sympaťák, na Roberta nemá. A stejně je ženatý. V téhle knize jsem poprvé zaznamenala, že má dlouhé vlasy, které si svazuje do culíku. Buď se o tom autor dřív nezmínil, nebo jsem to kvůli Robertovi ignorovala. Promiň, Carlosi.
Robert a Carlos jsou parťáky už od Dvojitého kříže, první knížky od Chrise Cartera, takže se znají, vědí, co od sebe mohou očekávat, a prostě jim to spolu klape.
Co se týče obětí, líbí se mi, že každá má svůj příběh. Většinou se dozvíme ještě předtím, než umře, co je zač. Takže nám jí buď může být líto, nebo nemusí.
Toliko ke krátké seznamce :D

Nejsou to ale jen postavy, co mám na knížce ráda. Je to hlavně tím stylem psaní, ten mě fakt baví.
Kapitoly jsou krátké, vlastně ještě kratší než krátké, většinou tak kolem čtyř stran. I když jsem narazila i na pár šestistránkových! V knize je hodně dialogů a občasné popisné pasáže, popisující hlavně místa činu, rozhodně nejsou nezáživné. Carter naprosto přesně ví, co udělat pro to, aby měl čtenář neustále potřebu pokračovat ve čtení. V knížce je několik paralelních linek příběhu, které najednou sledujeme. Různé fáze vyšetřování, vrah, oběti.. No, a jakmile se ta linka dostane do nejlepšího, tak to Carter utne a přejde k další lince. Ta se zase dostane do nejlepšího a přejde se k jiné lince. A tak pořád dokola. A pak si tu knížku odložte, že jo! 
No prostě, od začátku jsem do toho byla zažraná a byla jsem napnutá jak kšandy, byla to fakt síla. Když se ze mě manžel na straně 21 neodbytně pokoušel dostat, jaké to je, musela jsem ho maličko, ale úplně malilinkato šťouchnout nohou, aby pochopil, že je to fakt dobré a nemá prudit. Nedokážu pochopit, jak Carter dokáže něco takového vymyslet. A hlavně že dokáže pokaždé vymyslet ještě něco šílenějšího. Většina mých myšlenek při čtení byla asi v následujícím duchu: Jakože, cože? Tak to je dobrý psycho! Proč to jako čtu? Fuj! No to snad ne! Rozhodně to není čtení pro citlivější povahy.

Ptáte se, jestli můžete číst tuhle knížku před těmi předcházejícími od Chrise Cartera? Jasně, můžete. Případy na sebe nenavazují. Navíc v každé knížce je to hlavní jak o postavách, tak o oddělení, v kterém Robert pracuje. Prostě nic důležitého vám neuteče. Občasná zmínka o dřívějších případech nijak nebrání tomu, abyste si knížky přečetli zpětně. Ale prostě.. Já bych četla postupně. Nemám ráda přeskakování! :)

Většinou večer u knížek brzo usínám, ale u téhle jsem opět dělala všechno pro to, abych byla vzhůru. Jídlo, kyblík kafe, znáte to. I když ke konci se o to postarala knížka sama. Robertovi totiž svítá  a postupně mu dochází, o co jde.. Takže víme, že Robert ví, ale Carter to píše tak, že my pořád nevíme. Nezbývá  tedy než čekat, až se autor uráčí nám to skrze Roberta sdělit. U takového napínáku se fakt spát nedá. Na mě kdyby někdo bafnul, tak je po mně.
Taaakže, já dávám rozhodně šest hvězdiček z pěti. To kdybyste si náhodou nevšimli, že tahle knížka se mi vážně hodně líbila. Každopádně tohle moje plácání stejně ani zdaleka nevystihuje to, jak je knížka dobrá, o tom se budete muset přesvědčit sami :)


A na závěr ještě jedna otázka za pět bludišťáků pro ty, kteří knížky Chrise Cartera znají. Znáte někoho, kdo by psal aspoň trošku podobně? :)