Tajemství ukrytá v jídle

Název: Zvláštní smutek citronového koláče
(The Particular Sadness of Lemon Cake)
Autor: Aimee Benderová
Překlad: Veronika Volhejnová
Žánr: Román
Rok vydání: 2013
Rok vydání originálu:2010
Nakladatelství: Argo
Počet stran: 296

Po dlouhé době jsem dostala chuť si něco přečíst. Sama od sebe. Ne na doporučení. A ne pohádky. Prohlížela jsem si v dětském oddělení knížky, jednu vytáhla a začetla se. A bylo to fajn. Tak jsem si ji půjčila pevně rozhodnutá, že po několika měsících bez písmenek k tomu večer zase zasednu.

Rose chvíli před svými devátými narozeninami zjistí, že má schopnost poznat z jídla pocity lidí. které jídlo připravovali. Zdá se vám to prima? Mně ani ne. A Rose rozhodně taky. Jsou věci, které by radši měly zůstat utajeny, obzvlášť před malými dětmi.

O Zvláštním smutku citronového koláče jsem měla nějaké povědomí. Respektive, věděla jsem, že knížka existuje, několikrát jsem o ní zahlédla zmínku a uložila jsem si ji v hlavě do škatulky chci-si-přečíst. Ačkoliv vážně nevím z jakého důvodu, protože jsem si teď přečetla anotaci a ta mě nijak nezaujala. No, takže jsem se večer vážně pustila do čtení. A bylo to... Jiné. Pro mě jiné. Úplně mimo můj literární vkus. Žádná vražda a zohavené mrtvoly. Žádný únos, žádná policie, nic. Zkrátka nic oddechového :D Příběh malé holky, která se musí naučit vypořádat se svými pocity a hlavně s utajenými pocity druhých.
Bylo to čtivé. Místy zmatené, asi přesně tak, jak se cítila Rose. Děj nebyl plynulý, skákalo se v čase, zničehonic o několik let dopředu, potom zase o několik let zpátky, od devátých narozenin přes střední až po dospělost, různé události vyvolávaly různé vzpomínky.
Vlastně ještě pořád nevím, co si o knížce myslet. Skvělý nápad. Ale možná trošku nevyužitý. Čekala jsem něco jiného. Asi jsem čekala hlubší sondu do nitra Rose. Té dospívající holky, která je pořád tak strašně sama. Místy mi jí bylo hodně líto, to se autorce povedlo. Ta sonda tam teda byla, ne že ne, ale příběh se hodně točil kolem celé jejich rodiny, pochopitelné, já vím, velká část knihy je věnovaná jejímu bratrovi a jeho vedlejší roli, která mi přišla trochu přitažená za vlasy. Mrzí mě, že celá ta věc se čtením myšlenek z jídla vlastně tak trochu zapadla. A že v příběhu bylo několik nedořešených věcí. Nebo jsem to možná celé jen špatně pochopila. Nebo spíš nepochopila. Zkrátka nevím, co tím autorka chtěla říct, možná jsem se v těch vedlejších linkách prostě ztratila.
A taky nevím, jestli dát dvě, nebo tři hvězdičky. Tak dávám dvě a půl, protože i přes všechny moje výtky se to četlo fakt dobře.